Společenství iráckých křesťanů

V roce 2020 se pravidelně setkávají jednou měsíčně dvě české a tři irácké rodiny nad filmem Net for God ekumenické komunity Chemin Neuf. Využíváme skutečnosti, že je film distribuovaný do světa v mnoha jazycích a máme tak k dispozici arabský dabing s českými titulky. Sdílíme se česko arabsky, jak jsme schopni a takto se i společně jednoduše modlíme. Součástí spirituality NFG je závěrečná modlitba za ekumenismus, ke které často přidáváme i za mír ve světě.

Irácké rodiny občas navštěvují i své přátele v Praze (druhá část skupiny z projektu Generace 21), kde využívají pohostinství františkánského řádu, duchovní doprovázení arabsky hovořícího kněze a organizační výpomoc a tlumočení paní Mgr. Ivety Ajjanové PhD. 

Životní zkušenosti paní Ajjanové budou představeny i na besedě dne 28.2.2020, na kterou Vás srdečně zveme.

 

 

Sledovali jsme zajímavý příběh Prof. Abdula Rahman Ajjan-a Ph.D – děkana pedagogické fakulty v Allepu a jeho ženy Mgr. Ivety Ajjanové, Ph.D., která vystudovala v Moskvě, vyučovala na Blízkém východě a na univerzitě v Allepu. Přiblížili nám svobodný život v Sýrii, počátky Arabského jara, následnou občanskou válku i útrapy rodiny a blízkých přátel, které byli nuceni společeně prožívat.

Vyslechli jsme příběh Husseina – mladého stavebního inženýra z Demokratické republiky Kongo, který byl bez soudu vězněn, mučen, následně uprchl a podnikl napínavý útěk napříč Afrikou do Evropy. Hussein hovoří několika jazyky a možná i díky výborné angličtině a stále přítomnému úsměvu aktuálně pracuje jako IT specialista pro firmu IBM.

Rodina z Arménie, která byla nucena opustit nestabilní Arménii, nás pohostila a otec se synem nám přiblížili svou zemi tklivými melodiemi klavíru a zpěvu.

Děkujeme.

 

SPOLEČNÝ VÝLET NA STARÉ HAMRY

9.9.2018 jsme prožili společnou mši svatou s otcem Andrejem a s farníky ve Starých Hamrech. Arabská čtení vystřídaly české písně, společná návštěva Bílé a okolí Ostravice.  Říčku Ostravici vyzkoušel Naiel na vlastní kůži. . .   🙂

Děkujeme všem za hezké společenství.

 

Fadi se touží stát zdravotním záchranářem. Od 3. září 2018 proto začíná  studium na střední pedagogické a střední zdravotnické škole svaté Anežky České v Odrách. Vyprošujeme mu její pomoc a ochranu.

 

děkujeme za Vaši podporu:

 

Aktuální potřeby našich přátel (k 13.6.2017):

Karam (Irák) – potřebuje doučování z angličtiny a ekonomie pro maturitní zkoušku v září.

Fadi (Irák) – potřebuje doučování ve fyzice a chemii (odborné pojmy), obecně musí kvůli přijetí na gymnázium BMA zamakat na češtině.

Hovo (Arménie) – potřebuje doučování češtiny

Nibras  (Irák) – ona a její děti Sámer a Massara potřebují zapracovat na češtině.

(Prosím, kdo byste rád nabídl pomoc, spolupráci, ozvěte se nám tady 606723936 – Roman, 777858254 – Katka. Děkujeme)

 

Článek o aktuální situaci v Mosulu Mgr. Lenky Hrabalové si můžete přečíst tady.

 

23.5.2017 – SETKÁNÍ IRÁCKÝCH RODIN S OTCEM BISKUPEM

Společně s o. Janem, Miládkou  a Jurkem s Majkou (nejsou na foto) jsme se zúčastnili návštěvy u o. biskupa Františka Václava Lobkowicze a hovořili o integraci rodin v ČR.

O radostech i obtížích, o společném křesťanském životě, o škole a o práci, i o vaření.

Fadi s Ibrahimem statečně překládali z arabštiny do češtiny a zpět.

Malé děti si s chutí nabídly chlebíčky se šunkou (rodiče se drží své tradice a vepřové maso prozatím nejí).

Provázela nás česko-arabská společná modlitba a závěrečné biskupské požehnání.

Jsme za setkání velmi vděčni.

 

 

 

 

Setkání 11.5.2017

JEŽÍŠ

MARIE

(směr čtení zprava)

ZDRÁVAS, MARIA, MILOSTI PLNÁ,

PÁN S TEBOU,

POŽEHNANÁ JSI MEZI ŽENAMI

A POŽEHNANÝ PLOD ŽIVOTA TVÉHO, JEŽÍŠ.

SVATÁ MARIA, MATKO BOŽÍ,

PROS ZA NÁS HŘÍŠNÉ

NYNÍ I V HODINU SMRTI NAŠÍ

AMEN

 

Setkání 6.10.2016

Poprvé jsme se modlili  společně Otče náš – ČESKY.  Safa, který s rodinou odjel za dědečkem do iráckého Kurdistánu, všechny pozdravuje.

 

Svědectví Naiela, našeho iráckého bratra a přítele.

říjen 2016

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Bůh je láska. Bůh je dobro, Bůh je láska. Bůh dopustil, aby zlo vykonalo svůj velký čin a Islámský stát vešel do našeho města a do našich vesnic. Ale my věříme, že Jeho láska je obrovská. Protože nás chce vychovat tak, jak vychovává otec své děti, aniž by jim fyzicky ublížil. Bůh je láska a má rád své stvoření. Bůh nezapomíná na své děti, ale nechce ani, abychom my zapomněli na Něj. Bůh je vlastnická láska a chce nás jen pro sebe, Bůh chce s námi mluvit a chce nám říct: „Obraťte se a přestaňte zbožňovat pozemské věci, obraťte se ke mně, já jsem ten Bůh.“ Není to proto, že by chtěl, abychom se vzdali pozemských věcí, na které myslíme. Naopak Bůh je láska a chce nám darovat všechno – jak na zemi, tak ve věčném životě. Nezapomínejme, kolikrát se ve Starém zákoně Bůh hněval na svůj národ a kolikrát ho vyhnal z měst a oni se obrátili a litovali svých prohřešků. My jsme se stali tím vyvoleným národem poté, co jsme začali věřit v Ducha svatého a v to, že náš Bůh nám seslal Ježíše Krista. Chce, abychom litovali svých hříchů, a tak abychom povýšili Jeho jméno navěky. Amen.

Požádal mě bratr Roman, aby každý z nás něco napsal o svém novém životě v Českém Těšíně. Omlouvám se, že trošku odbočím od tohoto tématu, to proto, abych vyjádřil, co se mi honí hlavou – radosti a starosti smíšené se slzami.

Naše pronásledování začalo v Mosulu již v roce 2002 a pak se kutálelo naším životem jako sněhová koule, která se zvětšovala rok za rokem (zákazy, výhrůžky, zabíjení a vyhánění).

V roce 2008, kdy byl zabit mosulský biskup Faraž Rahu, začali teroristické skupiny vraždit katolíky na základě občanských dokladů, kde je vyznačeno náboženské vyznání. Uprchli jsme proto s rodinou na Ninivské planiny, které jsou osídleny křesťany. Abychom se cítili bezpečněji, stěhovali jsme se z města do města a z vesnice do vesnice (Bartella, Karemleš). Občas jsme se odvážili zavítat i do našeho milovaného Mosulu. Ale pronásledování se stupňovalo, a když zavraždili mého švagra společně s jeho bratrem, strýcem a bratrancem, utekli jsme do města Karákoš, abychom se tam usadili.

Prodali jsme všechen majetek, abychom si mohli v Karákoši postavit domeček. Stavbu se nám podařilo dokončit v roce 2014. Bydleli jsme v novém domě méně než 4 měsíce, když začala válečná bouře a Islámský stát obsadil severní města v Iráku. Začali jsme slýchat hrozné zvěsti o tom, co se dělo ve městě Sanžara, v Mosulu a dalších městech, které zabrali v červnu 2014. Zabili děti, znásilnili ženy, vybombardovali a zničili všechny domy a kostely, vyhnali všechny, kteří nebyli stejného vyznání z jejich domovů a vzali lidem jejich majetek.

Byla tu válka… Kurdští pešmergové chránili Ninivskou planinu přibližně dva měsíce. Bojovalo se tradičními zbraněmi – puškami, děly. Dne 6. 8. 2014 v Karákoši utichla vzdálená děla a slyšeli jsme najednou jen zvuk lehčích zbraní a hlas plačících dětí. Byla poražena kurdská vojska, která chránila Karákoš, Ninivská planina padla do rukou Islámského státu, přijeli tam s tanky, meči a dalšími lehčími zbraněmi.

Abychom zachránili naše rodiny od zla, znásilňování žen a zabíjení, nezůstalo nám nic jiného, než vše nechat a utéci do severní oblasti Kurdistánu. Miliony lidí musely uprchnout z iráckých velkoměst Mosul, Diali, Kurlůk a dalších.

Utekli jsme do Kurdistánu, oblasti více bezpečné. Tam jsme spávali na ulici, ve školních a kostelních prostorách. Dostali jsme se až do vesnice v horách na hranici s Tureckem, která spadala pod město Zachu v oblasti Kurdistánu, a zde jsme zůstali přibližně 5 měsíců. Již od začátku našeho tamního pobytu mi volala sestra Ilhám ze Švédska a říkala: „Toto je číslo na pastora Selmána Hasana. Zavolejte mu a seznamte se s ním a on ti řekne, co máte dělat.“ Od té doby jsem s ním byl v kontaktu. Následovala volání a četná setkávání, hodně naděje k útěku do jiného státu.

Naše úsilí dostat se do bezpečí bylo zpočátku bez výsledků a já začal ztrácet naději, že odsud odejdeme. Pak začala zima a déšť. Bydleli jsme v starém opuštěném domě. Když pršelo, tak nám dovnitř zatékalo. V prosinci roku 2014 byla tuhá zima a tento dům nás již nemohl ochránit před drsným horským podnebím. Byli jsme nuceni vrátit se do Erbílu, na jih od hlavního města Kurdistánského území. Zde v důsledku pronásledování byla velká koncentrace obyvatel. Uvádí se, že počet lidí, kteří sem před Islámským státem utekli, dosahuje 2 milióny osob různého vyznání pocházejících z různých měst. V Erbílu jsme nenašli bydlení, pouze ubytování ve velkém nedostavěném obchodním centru, které se později stalo známým pod názvem Ain Kawt mul. Zde bydlelo více než 400 křesťanských uprchlických rodin. Bohužel zde nebyly ani nejzákladnější zdravotní služby.

Tam nás našel pan Vašek z Generace 21 a pan Selmán Hasan a viděli, v jakých podmínkách žijeme. Po 5 měsících jsme se přestěhovali do Kazmanat, kde nás opět vyhledali členové Generace 21, jako je pan Jan a jiní, které neznám jménem. Po několika návštěvách nám byl nabídnut azyl v České Republice.

Tak se nakonec díky vůli a lásce Boží naše naděje stala pravdou a ocitli jsme se u Vás. A našli jsme s rodinou, která toho hodně obětovala i něco, co jsme neočekávali. Našli jsme vaši lásku a ochotu. To nám vynahrazuje vše, o co jsme přišli. Díky našemu Bohu Ježíši Kristu jsme našli bezpečí. Chvála tobě Pane, amen.

Jak mám po všech těch těžkostech, kterými jsme si prošli a potom všem, co jsme viděli a zažili s mojí rodinou, jak mám popsat náš nový život v Českém Těšíně? Ve zkratce – jsme šťastní. Máme bezpečný, nádherný život. V krásném a milém  městě s ještě krásnějšími a milejšími lidmi.

Váš bratr Naiel 1/9/2016

Překlad Souad Kratochvílová

 

Nové SPOLEČENSTVÍ IRÁCKÝCH KŘESŤANŮ

 

PODĚKOVÁNÍ

21.6.2016

K měsíci červnu byla zakončena první část integračního procesu. Od doby příletu do ČR proběhly veškeré potřebné formality: zařizování dokladů, lékařské prohlídky, intenzivní mnohahodinová výuka českého jazyka, výuka reálií o ČR. Iráčané zprvu bydleli v rekreačním středisku Karmel ve Smilovicích, poté na rekreačním středisku u Žermanické přehrady. Mezitím se začalo připravovat individuální vhodné bydlení v Českém Těšíně. Dvě rodiny Naelova a Wisamova bydlí společně v domečku se zahradou Slezské diakonie, rodina Marwana a Safy bydlí v pronajatých panelových bytech. Všichni bydlí na vzájemný dosah – do 500m. Naučili se postupně po městě pohybovat a rádi nakupují v místním Kauflandu :).

Mladší děti byly začleněny do křesťanské základní školy v Třinci, kam dojíždějí a studují s pomocí pedagogických asistentů. Nejmladším dětem bylo ředitelem ZŠ Ostravská v ČT umožněno občasné neformální zúčastnění se programu v křesťanské třídě MŠ na Ostravské.

Většinu potřebného zajištovala a stále i zajišťuje Slezská diakonie, mnoho času a práce nabídla také Apoštolská církev v ČT, mnohé sbory a církve v okolí, a také pedagogové a studenti jazykového gymnázia BMA z Frýdlantu n. Ostravicí.

 

 IRÁČTÍ KŘESŤANÉ V ČESKÉM TĚŠÍNĚ

2.5.2016

Od minulého týdne (od konce dubna)  bydlí všechny čtyři rodiny v Českém Těšíně.

Velmi si ceníme práce Slezské diakonie a ostatních spolupracovníků, kteří se o jejich potřeby pečlivě starají.

V neděli jsme společně  slavili mši svatou. Tentokrát bez pomoci překladatelky a víme, že nás čeká ještě dlouhá cesta, abychom si rozuměli

Pár českých slov již ale rozumí a „ahoj, ahoj, vítej“ používají rádi.

Toto pondělí Mina (děvče) a Fadi (chlapec) nastoupili na základní školu v Třinci.

Jsou tady rádi.

Mysleme na jejich potřeby.

 

PŘÍBĚH NADAČNÍHO FONU GENERACE 21

1.4.2016

příběh uskutečněné myšlenky, velice užitečné k přečtení:

http://www.gen21.cz/nadacni_fond_generace_21_pribeh/#_Toc446336716

závěr citujeme zde:

21. Poděkování

Věříme, že tento příběh bude pokračovat dál, a to díky obrovskému množství podporovatelů, dárců, dobrovolníků i profesionálů a pomocníků, kteří vynakládají množství času, peněz a energie, kteří riskují ve jménu záchrany lidských životů svá jména a svoji pověst.

Moc rád bych tu jmenovitě poděkoval premiérovi České republiky Bohuslavu Sobotkovi a vládě České republiky za jednomyslné rozhodnutí schválit tento projekt, úředníkům českého Ministerstva vnitra za profesionalitu, nestrannost, odborné rady ale také projevenou lidskost, dámám z redakce Res Claritatis, britské neziskové organizaci Barnabas Fund a desítkám politiků z většiny politických stran za pomoc a podporu s prosazením projektu. Dík patří také desítkám místních sborů a farností snad všech církví, Ekumenické radě církví a České biskupské konferenci. A hlavně stovkám jednotlivců, kteří nepřetržitě nabízejí svoji podporu a pomoc v nejrůznějších formách. Jsme vám vděční a je pro nás ctí, že smíme být společně s vámi součástí tohoto nevšedního příběhu – stále ještě s ne úplně známým koncem.

Děkujeme,

Za tým Nadačního fondu Generace 21,

Jan Talafant
21. března 2016

 

IRÁČTÍ KŘESŤANÉ – SETKÁVÁNÍ, AKTUALIZOVANÁ POMOC

30.3.2016

První společnou mši sv. jsme prožili v neděli 13.3.2016 – fotografie jsou k nahlédnutí zde

Další setkání se uskutečnilo na Velký pátek a Bílou sobotu 25. a 26.3.2016. Iráčany v sobotu doprovázel i hlavní koordinátor pomoci Benjamin Wojnar z AC Český Těšín. Otec Adam Rucki svým barvitým kázáním o křesťanu, který má být hezky křupavoučký a voňavý jako řízek, vykouzlil úsměvy nejen na tvářích dětí….

2.4.2016 proběhne společný sobotní výlet – fotografie zde

 

PŘÍBĚHY IRÁCKÝCH KŘESŤANŮ

25.2.2016

Příběh rodiny truhláře Naela:Extrémisté v Mosulu vyhrožovali našim dětem: „Jednou vás také zabijeme!“
Pocházíme z Mosulu. Bylo tam velké pronásledování křesťanů. Mnoho lidí zabili. Zastřelili i naše příbuzné. Kdyby dnes někdo přišel do mého domu, pokud tam ještě stojí, viděl by, jak je plný stop po střelách. Můj nábytek byl plný kulek a průstřelů po kulkách. Bydleli jsme ve čtvrti Mosul Al-Jadida (to znamená Nový Mosul). V roce 2007 probíhaly těžké boje muslimských milic. Byli jsme ohroženi ze všech stran. Děti cestou do školy viděly, jak lidi podřezávají, což bylo pro děti traumatizující (dceři bylo tehdy 6 let). Viděli pobité lidi, muže, ženy, děti. Muslimové cestou do školy moje děti zastavovali a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám“. Kvůli tomu všemu a psychickému stavu našich dětí jsme museli odejít. Hrozila nám smrt. Dům byl na frontové linii, posetý kulkami. V roce 2007 jsme se tak přestěhovali z Mosulu do Bartelly. Tam jsme byli 4 roky. V roce 2011 jsme se přestěhovali do Karákoše, otevřel jsem si v Karákoši obchod. Tam jsme zůstali do 6. 8. 2014, kdy na město zaútočil IS. Odešli jsme rovnou do Erbílu. Nejdříve jsme bydleli u příbuzných. Snažili jsme si najít práci, abychom si mohli vydělat na nájem. Jsem truhlář. Syn práci sehnal. Nějakou dobu jsme v nájmu byli, ale pak už jsme neměli dostatek peněz na pokrytí výdajů – nájmu, léků a dalších, a tak jsme museli do uprchlického tábora. Tam jsme dodnes.
I zde máme strach. Vidíme postup IS v mnoha oblastech vč. Kirkúku a Ramádí a útoky v křesťanské čtvrti v Erbílu. Jsme vyděšení a bojíme se tak, že nemůžeme věřit nikomu. Z tohoto strachu se mnozí zbláznili. Nemáme tu jistotu ničeho a žádnou naději. Je zde diskriminace v přístupu k zaměstnání pro lidi, kteří nejsou muslimové a Kurdové, proto tady nemůžu najít práci a uživit rodinu. Kolem tábora nejsou žádné zdi ani stráž, která by tábor chránila. Vedení tábora je kurdské, i celá oblast – nerozumíme si s nimi. Nemáme žádnou lékařskou péči. Za vyšetření kvůli cukrovce jsem měl platit 250 USD, na to nemám. Porce jídla nenaplní naše potřeby, ale dá se přežít.

EMAD, technický pracovník v ropném průmyslu
Život v neustálém strachu
Žili jsme v Bagdádu, odkud jsme se po radikálním vzrůstu násilí v roce 2005 (mladší bratr byl mučen islámskou milicí) odstěhovali do Karákoše poblíž Mosulu, kde žilo mnoho křesťanů. Snažili jsme se ve městě zůstat co nejdéle, abychom ochránili domovy, avšak 6. srpna 2014 Karákoš napadli vojáci IS a my jsme museli uprchnout. To bylo podruhé, co jsme se stali uprchlíky a všechno ztratili. Od pádu Mosulu v červnu 2014 jsme byli vyděšení, protože jsme slyšeli o hrozných zločinech páchaných IS proti lidem, hlavně křesťanům. Můj vlastní bratranec byl vzat do zajetí IS (byl na cestě vedoucí z Mosulu), další příbuzný nás informoval o podřezávání, křižování a zabíjení křesťanů, o tom, že jim berou majetky. Doufali jsme, že nás pešmergové ochrání, protože slíbili, že budou bojovat do posledního muže, ale stáhli se. Dělostřelecká palba na naše město probíhala od pádu Mosulu a zintenzivnila se pár dní před naším odchodem. 6. srpna 2014 jsme slyšeli pouliční boje, střelbu, dělostřelecké granáty padaly a zabily jednu ženu a dvě malé děti. To způsobilo, že jsme se rozhodli odejít. Po úmorné cestě jsme se dostali do Erbílu a několik nocí spali v parku. Pak jsme se přemístili do uprchlického tábora v místní škole a dnes žijeme v uprchlickém táboře Nishtiman Complex.
Žijeme v neustálém strachu, že zítra IS vstoupí do Erbílu. Máme 3 malé děti a viděli jsme, jak lidé od IS děti křižují, když odmítly konvertovat k islámu. Náš uprchlický tábor nemá žádnou ochranu, nelze zde najít práce a také je velkým problémem zdravotnická péče. Pokud něco potřebujeme, musíme sami jít a nakoupit si to. Když jsme ve veřejné nemocnici, tak se k nám chovají hodně špatně a diskriminují nás, protože nemluvíme kurdsky a jsme křesťané. Proto musíme za vše platit. Od vstupu do nemocnice, přes testy a léky. Bohužel, nevidím tu žádnou budoucnost pro nás ani naše 3 děti. Od chvíle, kdy se narodili, až do teď máme v Iráku válku.

ISMAEL, pracovník Technologického institutu
Ztratili jsme majetek i důstojnost
Žijeme v uprchlickém táboře, který byl zřízen v horním patře jednoho obchodního domu. Manželka je v 6. měsíci těhotenství a nechceme, aby naše dítě prošlo vším hororem, jako my. Slyšeli jsme pravdivá svědectví o osudu křesťanských dětí nebo těhotných žen – jak byli zabíjeni nebo ukřižováni. To samo o sobě nás nutí ze země odejít. Jsme hodně vyděšení, když vidíme, jak IS postupuje v provincii Anbar a když vidíme stovky a stovky nových uprchlíků z té oblasti. Ztratili jsme všechen majetek, důstojnost, žili jsme za velmi těžkých okolností a v nouzi. Domů se vrátit nemůžeme, protože město je obsazeno bojovníky IS.
A zde v Erbílu místním obyvatelům také věřit nemůžeme, protože zdejší lidé nejsou křesťanům příznivě naklonění. Neovládáme kurdský jazyk, a když například dojdeme do obchodu a snažíme se komunikovat, prodavači se jen smějí a cenu za zboží navyšují. Žijeme v komplexu uprostřed muslimů v centru města. Jednou přišel kněz a lidé z humanitární organizace na návštěvu. Vlastníci dolních obchodů v přízemí se jim začali posmívat a urážet je. Necítíme se zde bezpečně.

SALIM, učitel
Manželka i já máme vážné zdravotní problémy a potřebujeme operaci
V Karákoši jsme chtěli zůstat co nejdéle, protože nám záleželo na našich domovech. Násilí v oblasti se však stupňovalo – unesli dokonce bratrance mé manželky. Věřili jsme slibům pešmergů, že nás ochrání. Když se boj zintenzivnil a jedna žena a dvě děti byly zabity a pešmergové se stáhli, neměli jsme jinou volbu než odejít. I po cestě na nás málem spadly střely, granáty. Po cestě jsme museli projít mnoha kontrolními stanovišti. Do Erbílu jsme se dostali hladoví, žízniví a vyčerpaní.
Ani v uprchlickém táboře Ashti City 2 u Erbilu se po všem, čím jsme prošli a čím procházíme i teď, necítíme bezpečně. Ze začátku našeho pobytu jsme dostávali dostatek jídla, avšak v poslední době se příděly snižují. Zatím máme co jíst, ale některé potraviny jsme neviděli dlouhé týdny či měsíce. Horší to je se zdravotní péčí. Žena má problém s cystou, já s nohou – oba potřebujeme operaci. Nemocnice je však daleko od tábora a nemáme na ni peníze. Navíc, mimo uprchlický tábor se stále setkáváme s pernamentní diskriminací proto, že jsme křesťané.

HALAH, SALWA, HANAA (Tři svobodné ženy)
Příběh svobodných žen v Iráku je plný strachu
Pocházíme z Bagdádu. Po pádu Saddáma Husajna začalo násilí vůči křesťanům. Docházelo k explozím, násilným útokům, únosům, zabíjení křesťanů z náboženských důvodů. V té době zabili naše rodiče. Jako samotné ženy jsme neměly nikoho, kdo by nás chránil a tak jsme v roce 2006 utekly do Karákoše. Tam jsme se snažily pokračovat ve studiu, ale byly jsme outsideři. Jako sirotci, bez otce, který by nás provdal, bylo téměř nemožné se vdát. Takže jsme tam prostě jen přežívaly. Když IS zaútočil na Mosul, byly jsme vyděšené, jako ženy jsme neměly nikoho, kdo by nás chránil. Když útoky začaly, slyšely jsme děsivé příběhy, co se dělo křesťanům, o ženách, jak jsou znásilňovány nebo brány za sexuální otrokyně, a zůstávaly jsme, protože v té době ještě všichni v Karákoši zůstávali, a doufaly jsme, že pešmergové nás ochrání, protože slíbili, že neodejdou. Bály jsme se především únosu, protože v té době jsme za studiem dojížděly do Mosulu. Denně jsme jezdily do školy do Mosulu a viděly jsme, jak druhé unášejí, viděly jsme výbuchy aut s náložemi v křesťanské části Mosulu. Příbuzní z matčiny i otcovy strany byli při dělostřelecké palbě zabiti.
6. srpna 2014 bylo velké horko. Probíhalo ostřelování města a boje zintenzivňovaly. Neměly jsme jinou volbu, než utéct, byť jsme nevěděly kam. Vzaly jsme doklady a to málo peněz, co jsme měly, a vydaly se na cestu. Byly jsme na cestě skoro tři dny bez jídla a koupele. Cestou jsme jiným rodinám pomáhaly nést malé děti. Děti plakaly kvůli žízni a hladu, ale nikdo jim neměl co dát. V Erbílu jsme spaly v parku. Pak jsme se doslechly, že je v blízkosti škola, kde dovolují křesťanským uprchlíkům přespat, tak jsme tam šly a později se přestěhovaly do velkého uprchlického tábora Asthi City2 .
Žijeme zde v plechovém kontejneru a v tom vedru myslíme, že nám vybuchne hlava. Kurdové s námi zachází zle, jsme zde cizinci. Není jen kvůli jinému jazyku, ale také proto, že jsme křesťané. Bydlíme za městem, takže do obchodů nebo do nemocnice je to daleko. Voda tu je, ale není pitná. Když ji soused vypil, měl žaludeční potíže. Žijeme jako v poušti, pálí tu slunce, je tu horko, prach. Stěny pálí tolik, že se jich není možné dotknout. Ale nejhorší ze všeho je strach. Jako ženy jsme vyděšené. Snaží se nám pomoci soused. Je to náš vzdálený příbuzný. On zase neví, kde je jeho žena.
Dříve jsme dostávaly nějaké základní věci, potraviny a tak, ale posledních šest měsíců jsme je již nedostaly. Kromě toho jsme dříve od jedné neziskové organizace dostávaly 30 USD na osobu na měsíc. Nyní je to již jen 17 USD.

NAJAT, vysokoškolská učitelka
Diskriminace kvůli jménu
Žili jsme v Bagdádu. Náš život byl od mého dětství obtížný, kvůli jménu mého otce – Israel. Všichni si mysleli, že jsme Židé. Všude, kam jsme šli a to i ve škole, nám říkali, že jednou budeme zabiti. Po pádu Saddáma Husajna se situace ještě zhoršila a viděli jsme stovky a stovky křesťanů kolem nás unesených a zabitých. Jednoho dne přišla muslimská milice k nám a chtěli mě a bratra unést. Byl zázrak, že jsme přežili. Pak na náš dům vypálili raketu. Mnohokrát mému bratrovi plivli do tváře kvůli jménu. Všichni moji bratři a sestry zažádali u UNHCR a dostali azyl v USA. Já se k nim měla přidat později, protože se můj manžel snažil ještě před naším odjezdem prodat majetek. Bohužel jednoho dne zmizel a již nikdy jsem ho neviděla. Doteď o něm nic nevím, ale je takřka jasné, že i jeho zabili. Do Erbílu jsem přijela s matkou, starala jsem se o ni před její smrtí. Situace v Erbílu není lepší. Mám stejný problém – jsem žena a jsem sama bez muže, který by mě chránil. Kvůli jménu se ke mně chovají zle – moje jméno je Israel – ani jsem nemohla získat práci. Další problém je jazyková bariéra, protože nemluvím kurdsky.
Stále žiji ve strachu, že někdo přijde a zabije mě. Když jdu jako žena sama venku, bojím se. Necítím se bezpečně. Když se vracím domů, jdu jinými ulicemi, abych se vyhnula sledování. Navíc mám cukrovku a potřebuji stálou léčbu, na kterou padnou všechny moje úspory. Snažím se alespoň pomáhat uprchlíkům – navštěvuji mnoho táborů a pomáhám dobrovolně ženám a dětmi, protože se cítím jako oni, i když v Erbílu žiji již delší čas.

 

1.SETKÁNÍ S KŘESŤANY  Z IRÁKU

20.2.2016

fotografie zde

 

POMOC KŘESŤANŮM ZE SÝRIE A IRÁKU

18.2.2016

Krizovou situaci obyvatel  na blízkém východě přibližují např. tyto webové stránky:

Webové stránky Nadačního fondu Generace 21, jehož hlavním úsilím je dostat do bezpečí – do České republiky 153 křesťanů (rodin, vdov s dětmi a jednotlivců), jejichž životy jsou ohroženy v Iráku a v Sýrii:

http://www.gen21.cz/otazky-a-odpovedi/